VĚK SE NEŘÍKÁ

„Věk nelze vrátit zpět. Zatímco u jednotlivců mladšího věku lze předpokládat, že dosáhnou v budoucnosti na nároky vyhrazené vyšším věkovým hranicím, jako je věk pro uzavření manželství, získání řidičského průkazu nebo nároku na důchod, opačně to neplatí.“*

Česká republika jako demokratický právní stát je založena mj. na respektu k základním právům a svobodám, jednou ze základních zásad státu je zákaz diskriminace a zásada rovného zacházení. Východiskem této zásady v ústavní rovině je čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož platí: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

Charakteristika věku jako diskriminačního důvodu je, na rozdíl od ostatních důvodů, z povahy věci značně specifická. Věk se v průběhu času neustále proměňuje, na rozdíl od ostatních důvodů se tedy nejedná o stálou charakteristiku. Věk člověka proto není chráněn jako takový. Chráněny jsou ty fáze věku člověka, které s sebou přinášejí znevýhodnění a zvláštní zranitelnost člověka takového věku.

V souvislosti s věkovou diskriminací se dále někdy hovoří o fenoménu tzv. věkové ignorance, založené na zdánlivé či tvrzené nedůležitosti kritéria věku, jejímž důsledkem je ignorování specifických potřeb starších osob (např. zaměstnanců), které je pak důvodem jejich faktického znevýhodnění, resp. nerovného zacházení. S tím koresponduje i poměrně nová strategie „Age management“ tedy pozitivní proces způsobu práce se zaměstnanými, který přichází jako reakce na diskriminaci z důvodu věku, stejně jako management slaďování práce a rodiny je pozitivním reakcí na diskriminaci z důvodu pohlaví nebo rodičovství.

*cit. Boučková a kol., Antidiskriminační zákon. Komentář. 1. Vydání. C.H.Beck Praha 2009, str. 76